Koloniální mýdlo  / 1 libra /

V dobách osidlování Nového světa, jak se říkalo Americe, se mýdlo vyrábělo doma. Mýdlo nebylo nakrájeno na malé, voňavé kousky a zabalené, jak ho známe z dnešních obchodů, ale uvařené se lilo do velkých dřevěných rámů. Hotové mýdlo se ručně řezalo a balilo.   

Běžnou váhou mýdla byla v té době 1 libra, tedy asi půl kila. Z toho se vždy odkrojil  potřebný  kus a  ten se používal.

Připravili jsme pro Vás takové mýdlo o váze  1 libry, ale samozřejmě za použití nejkvalitnějších surovin. Koloniální mýdlo  vyrábíme  z rostlinných  olejů  a tuků. Především olivový olej šetří  a  hydratuje i velmi citlivou pokožku.  Mýdlo obsahuje  ještě olej palmový,   kokosový a vysoké množství zvláčňujícího glycerínu. Do  mýdla  je  dále přidávána    sušená   levandule a skvělý levandulový parfém

                                       

Koloniální mýdlo. Jeho historie a technika výroby.

Úvod

 Na výrobu mýdla používali kolonisté dřevěný popel a odpad z tuku zvířat.I v tomto oboru se ukázala americká soběstačnost a vynalézavost. Mýdlo, se vyrábělo vařením dřevěného popela a tuků. Mýdlo, v dobách, kdy byly Spojené státy kolonii Anglie a i pak jako mladá republika, se vyrábělo z potaše.                                                                                                      

Takto se mýdlo vyrábělo až do první poloviny 19. století, kdy byl objeven způsob získávání hydroxidu sodného a kdy se jeho výroba realizovala na průmyslové úrovni.  Mýdlo vyrobené za pomocí potaše používali bohatší lidé z kruhů např. vládnoucí třídy, ale chudší osadníci, sedláci nebo chalupáři si vyráběli mýdlo sami za pomoci popela a odpadních tuků.  

Většina osadníků, kteří vařili mýdlo dlouhá desetiletí, v podstatě netušila, proč a jak mýdlo vzniká. Prostě mýdlo vyráběli metodou pokusů a omylů a povedené recepty si předávali z generace na generaci. Při tom kolovala celá řada nejrůznějších pověr a historek.

Mýdlo v podmínkách amerických osad

První osadníci si prostě přivezli mýdlo sebou do Ameriky.  Loď Talbot, pronajata v té době od "Massachusetts Bay Company" pro dopravu osob a materiálu z Anglie do své nové kolonie na Naumbeak /nyní Salem a Boston/, uvádí ve svých záznamech o nákladu -2 barely mýdla.  John Winthrop, který se měl stát první guvernér Massachusett, při psaní se svou ženou v roce 1630, uvádí v seznamu potřeb, které má vzít sebou na plavbu do Nového světa také mýdlo.

Po nějaké době přišli kolonisté samozřejmě na to, že je výhodnější, si vařit mýdlo v novém domově, než ho dovážet draze z Evropy. Živočišného tuku z poražených zvířat byl dostatek a dřevěného popela samozřejmě také. Kolonisté měli prostě po ruce všechny ingredience pro výrobu mýdla.  Nemuseli už spoléhat na dodávky mýdla z Evropy a samotná výroba byla jednak jednoduchá a hlavně, mýdlo bylo velmi laciné ne-li zadarmo. Vaření mýdla byla z počátku událost, která se odehrávala jednou za půl roku až rok. Protože porážka zvířat se konala na podzim, bylo mýdlo v té době na mnoha usedlostech a farmách vařeno z  velké zásoby loje a vepřového sádla. Kde se tolik zvířat najednou neporáželo, bylo zvykem tuk shromažďovat třeba i po celý rok a většinou na jaře, za pomocí popela vzniklého topením po celou zimu, se vařilo mýdlo.

Výroba koloniálního mýdla

Výrobu koloniálního mýdla lze rozdělit do třech kroků :

1. Výroba louhu z dřevěného popela.

2. Vaření a čištění tuků.

3. Míchání tuků a louhu - výroba koloniálního mýdla.

1. Výroba louhu z dřevěného popela.

Při výrobě mýdla je velmi důležitou surovinou louh.

Popel z kamen schraňovali osadníci celou zimu do zvláštních nádob v kolnách. Roztok louhu potom na jaře získávali tak, že dřevěný popel dali do bezedného sudu na kamenné desky s drážkou. Louh se pak vyráběl tak, že se nechala téct pomalu voda přes popel a nahnědlá kapalina vytékala ven dnem sudu. Roztok chloridu draselného - louhu, byl takto získáván,  proudil do drážky kolem kamenných desek a kapal dolů do hliněné nádoby.

2. Vaření a čištění tuků.

Dalším krokem, který museli osadníci na cestě za mýdlem podstoupit, byla příprava tuků. To spočívalo především ve vyčištění tuků od všech dalších nečistot v nich obsažených.

Živočišné tuky, které se shromažďovaly při porážce zvířat, se musely očistit od všech zbytků živočišných tkání, které na tuku zůstaly během porážky. Tuk získaný ze skotu, se nazývá loj, zatímco tuk získaný z prasat se nazývá sádlo.

Získaný tuk se musel zpracovat, aby se nezkazil. Jednou možností je tuk zamrazit,ale tato metoda v podmínkách tehdejší Ameriky nepřipadala příliš v úvahu. Proto se tuky zpracovávaly tepelně.

Tuk byl umístěn ve velké nádobě /kotli/ a k němu se přidalo ještě stejné množství vody. Pak se pod kotlem rozdělal oheň. To se dělo venku, protože zápach z vařeného tuku byl velmi silný. Směs tuků a vody se vařila tak dlouho dokud se tuk nerozpustil. Ještě nějaký čas se směs vařila a do kotle se nalila další várka vody, která byla stejná jako ta první. Takto připravená směs tuků a vody se nechala zchladit přes noc. Ztužený čistý tuk plaval na povrchu vody a také všechny nečistoty, které nejsou tak lehké jako tuk, zůstaly ve vodě pod tukem.

3. Výroba koloniálního mýdla.

Do kotle s tukem se nalil roztok louhu. Vzájemné poměry louh- tuk byly odhadovány nebo určovány rodinnými recepturami, které vycházely z dlouholetých zkušeností, ale nezakládaly se na žádných přesných výpočtech. Navíc se nedala dopředu určit síla roztoku louhu a proto byl konečný výsledek kvality mýdla dílem náhody. Pak tento obsah byl umístěn venku nad ohněm a vařen. Tato směs se vařila tak dlouho, až bylo mýdlo hotovo. Konec vaření se stanovoval rovněž odhadem a to podle pěny a hustoty směsi. Proces mohl trvat  šest i více hodin, v závislosti na množství směsi a síle louhu. Výsledkem byla mýdlová hmota velmi vzdálená dnešním toaletním voňavým mýdlům, ale svou praktickou úlohu si i tato nevábná hmota na svou dobu plnila skvěle.

Měkké a tvrdé mýdlo

Mýdlo vyrobené za pomocí louhu z dřevěného popela neumožňuje vyrobit tvrdé mýdlo, ale pouze mýdlo měkké. Když byl oheň uhašen a mýdlová směs do druhého dne vychladla, byla vzniklá hmota kluzká na dotek a želatinově měkká. Takto vyrobené mýdlo se nalilo do dřevěného sudu a v případě potřeby se nabíralo dřevěnou naběračkou.

Osadníci časem přišli na to, že pokud ke konci varu mýdlové hmoty přidají kuchyňskou sůl, je mýdlo daleko tvrdší. Problém ale byl zase v tom, že kuchyňská sůl byla těžce k sehnání a dost drahá. Byla potřebnější a cennější pro konzervování potravin, do kuchyně a pro zvířata. Nakonec řídká mýdlová hmota byla pro své účely dostatečná a osadníci nebyli proto nuceni investovat do tvrdšího mýdla.

Ve větších městech byla situace jiná. Tam se již dařilo obchodu a také obyvatelé vyžadovali kvalitnější zboží. Výrobci proto mýdlo vysolovali a takto vyrobené mýdlo bylo i snaž skladovatelné. Vyráběly se tuhétuhé mýdlové tyče, které byly parfemovány přírodními oleji /např. levandule /a prodávány jako toaletní mýdlo.

Mýdlo nebylo nakrájené na malé kousky a zabalené jako mýdlo, které známe z dnešních obchodů. . Vyrobené mýdlo se nalilo do velkých dřevěných rámů, které byly odstraněny když mýdlo dozrálo a ztuhlo.

Mnozí zákazníci si chtěli koupit menší množství mýdla, než bylo k dostání. Tehdy to byla obvykle 1 libra.  Malé zabalené mýdlové kostky byly k dispozici až v polovině 19. století.

Výroba mýdla byla výhradně úlohou koloniálních žen. Tato práce byla považována za jednu z nejtěžších na farmě, kterou musely právě ženy vykonávat. Tuto okolnost měli později na paměti výrobci mýdla, když tuto náročnou práci, určenou ženám, využívali ke své reklamě.

Obtíže při výrobě mýdlo

Nejtěžší při výrobě mýdla bylo správné určení síly louhu.  Různé zkušenosti celých generací objevily metody, které určovaly sílu louhu. Osadníci nechali v louhu vznášet brambor, nebo vejce a podle toho jak se objekt v louhu nořil, věděli, jakou sílu roztok má.Většina kolonistů se domnívala, že v louhu o správné síle by brambor nebo vajíčko mělo vyčnívat nad povrch velikostí mince. Byl-li louh slabý, přidala se další várka dřevěného popela.  Pokud chtěli roztok oslabit, byla přidána voda.

Obtíže při výrobě mýdla  museli kolonisté snášel z nedostatku znalostí  chemických procesů a neschopnosti získat louh o stejné síle. Existovalo mnoho pověr, kterým kolonisté věřili, že přinese očekávaný úspěch či neúspěch. Věřilo se v účinky přílivu moře a ve fáze měsíce, byly předepisovány různé druhy materiálů pro nářadí a také způsob, či směr míchání mýdla.

V pozdějších koloniálních dobách, kdy byl již obchod s mýdlem dobře zaveden ve městech, mnoho z těchto osadníků se stalo velmi žádanými, protože  měli dlouholeté zkušenosti s výrobou mýdla a byli schopni za pomoci moderních poznatků vyrobit již velmi kvalitní mýdlo. Nicméně, mnoho obyčejných osadníků, kteří žili ve venkovských oblastech, vařili dále z vlastní potaše mýdlo až do poloviny 19. století. V těchto komunitách problémy s kvalitou a související "folklór" při výrobě mýdla a pověry stále existovaly.

Z deníku Elizabeth Ranch Norton, která byla neteří prezidenta Johna Adamse, napsaný v roce 1799, se dozvídáme, jak rozčilující práci výroba  mýdla byla. Při jedné příležitosti musela paní Ranch Norton  udělat tři šarže mýdla, než se ji podařila vyrobit jedná skutečně kvalitní, která byla vhodná pro potřeby rodiny.

Začátky obchodu s mýdlem.

Obchod s mýdlem rostl přímo úměrně s růstem nových amerických kolonií. Dokonce i ve velmi raných dobách kolonizace existovali první výrobci a obchodníci s mýdlem. Protože byl lůj hlavní složkou pro mýdlo i svíčky, mnozí obchodníci byli výrobci jak mýdla, tak svíček. První výrobci se objevili v Americe již v roce 1609.

V Nové Anglii najdeme rovněž záznamy o obchodování s mýdlem počátkem 17 století.. Byl to Christopher Gipson, který přistál v roce 1630 v Dorchesteru /Massachusetts/  a později v roce 1649  působil v Bostonu jako mydlář.

 Potaš a Pearlash

Výroba mýdla a výroba potaše spolu úzce souvisela a vzájemně se rozvíjela v tehdejší koloniální Americe. Podobně i Pearlash /čištěná potaš/, zažívala rozvoj při svém průmyslovém využití a byly to významné položky vývozu. Pearlash, byla používaná nejen na výrobu mýdla, ale i pro výrobu skla a to jak v Americe, tak i v Evropě.

Potaš a později i pearlash byly cenné výrobky pro vývoz do Anglie a jednou z mála položek vyráběných v amerických koloniích, které mohly být obchodovány do Anglie. Většina ostatních položek koloniálního vývozu byly vyváženy do jiných britských kolonii v Karibiku.Jedná se o tzv. trojúhelníkový obchodní systém koloniální éry.  Pearlash byla pro Anglii tak cenou surovinou, že se ocitla na seznamu strategických komodit.

 Konec éry potaše a nástup průmyslové výroby hydroxidu sodného

 Výroba potaše a pearlashe zůstává důležitým průmyslovým odvětvím na americké pevnině až do konce první třetiny 19. století.  V té době se objevuje průmyslova výroba hydroxidu sodného, který bylo možno získat levnější a jednodušší cestou. To zásadně mění technologii výroby mýdla a strategickou hodnotu zmiňovaných surovin 

Dostupnost hydroxidu sodného, změnila mýdlový průmysl dramatickým způsobem. Za pomocí hydroxidu sodného se začalo vyrábět nesrovnatelně tvrdší mýdlo a to bez přidavku kuchyňské soli, která byla v té době velmi drahá.  Vyrobené tvrdé mýdlo bylo tedy podstatně lepší kvality a další velkou výhodou byla úspora čím dál dražšího dřeva, které se používalo k výrobě dřevěného popela Výroba hydroxidu sodného tak odstartovala novou éru průmyslové výroby mýdla